Pokročilá práce s hranicí vzrušení: Hra s rytmem v muzikoterapii

Co je vlastně hranice vzrušení a proč s ní hrát?

Nejde o nějaký technický trik, ani o způsob, jak naučit děti hrat na bicí. Jde o to, jak tělo a duše reagují na rytmus - když se napětí zvyšuje, když se uvolňuje, a když se najde ta tenká čára, kde se člověk ještě cítí v bezpečí, ale už se necítí nudně. Tato čára se nazývá hranice vzrušení. A práce s ní není jen o pohybu. Je to o tom, jak se naučit vnímat svůj vnitřní stav - a jak ho měnit pomocí rytmu.

Nejznámější český odborník na tuto oblast, Zdeněk Šimanovský, popisuje v knize Hry s hudbou a techniky muzikoterapie devět konkrétních her, které nejsou jen hrou. Jsou to nástroje, které pomáhají dětem i dospělým projít emocionální vlny: od napětí přes úzkost až po úlevu a klid. A klíčem k tomu je přesně to, co říká i RVP.cz: rytmus je pravidelné střídání uvolnění a napětí.

Proč rytmus? Proč nejen hovor nebo meditace?

Řekněme si to jasně: když jsi vyčerpaný, nervózní nebo zmatený, nemůžeš si jen tak sednout a říct: „Teď budu klidný.“ Tělo to nechce slyšet. Ale když začneš pohybovat tělem v rytmu - například když se krokuješ po zemi, až zazní křik trianglu - tělo si to vezme. Nejen slyší, ale cítí. A v tom je síla rytmu.

Studie z Masarykovy univerzity ukazují, že když dítě nebo dospělý opakuje rytmický pohyb - třeba kroky, které se zrychlují a zpomalují podle zvuku - vytváří se v mozku vnitřní rytmická představa. To znamená, že později, když je těžké se uvolnit, tělo si vzpomene: „Aha, když zvuk dozněl, můžu se zastavit. Když zase zazní, můžu jít dál.“ A to je přesně to, co potřebuješ, když tě trápí úzkost.

Když zvuk dozněl - zastav se. Když zazní - jdi.

Jedna z nejjednodušších, ale nejúčinnějších her je ta s trianglem. Zvuk je jemný, ale jasný. Dokud zní - pohyb plyne. Když zanikne - pohyb se zastaví. Zní jednoduše, ale v praxi to pro mnohé děti i dospělé znamená výzvu. Protože když jsi v pohybu, tělo chce pokračovat. A když zvuk přestane, musíš se zastavit. Hned. Bez přemýšlení.

Co se děje v hlavě? Nejprve je to nepříjemné. „Proč se mám zastavit?“ Pak přijde napětí. „Už to skončilo?“ A pak - klid. A v tom klidu se něco změní. Tělo se naučí, že může být v pohybu, ale také může být v klidu. A že to neznamená selhání. To je důležité. Mnozí lidé se cítí špatně, když se zastaví. Aby se cítili dobře, musí být v pohybu. V tomto případě se naučí, že klid je součástí pohybu. A že je v pořádku ho cítit.

Od dětí k dospělým: Proč je to pro všechny?

Tato metoda se často používá s dětmi ve věku 7-10 let, ale to neznamená, že je jen pro ně. Zdeněk Šimanovský už v roce 2023 v rozhovoru pro Portál zmínil, že právě dospělí, kteří trpí úzkostí, depresí nebo přílišnou kontrolou, mají od těchto her největší užitek. Proč?

Protože dospělí často ztratili schopnost cítit svůj rytmus. Přemýšlí příliš. Řídí se kalendářem. Snaží se být „správní“. A rytmické hry nechtějí „správnost“. Chtějí autenticitu. Chtějí, abys se pohyboval podle toho, co cítíš, ne podle toho, co máš udělat.

V jedné z klinických aplikací v Brně se dospělí účastníci setkávali každý týden. Každý začal tím, že se postavil do kruhu a poslouchal zvuk trianglu. Pak se pohybovali - někteří jen málo, jiní rychle, třetí se zastavovali a stáli jako kameny. Nikdo neříkal, co je „správně“. A po 8 týdnech se všichni shodli: „Napřed jsem si myslel, že to je hloupost. Pak jsem si uvědomil, že jsem si vůbec nevšiml, jak dlouho jsem nebyl v klidu.“

Rozdíl mezi běžnou rytmickou výchovou a tímto přístupem

Na školách se děti učí rytmické kányony - opakovat pohyb, když jiní opakují. Cílem je přesnost. Synchronizace. Výkon.

Tady je to jinak. Tady není důležité, jestli jsi v taktu s ostatními. Tady je důležité, jestli jsi v taktu se sebou. Jestli jsi schopen cítit, když tě napětí přemáhá. Když chceš běžet, ale musíš stát. Když chceš zůstat v klidu, ale zvuk tě znovu volá.

To je rozdíl jako mezi tancem, který se učíš na lekci, a tancem, který tě vyvede z sebe sama. Jedno je cvičení. Druhé je přežití.

Co potřebuješ k tomu, abys to zkusil?

Nepotřebuješ žádné speciální vybavení. Jen pár věcí:

• Tringl nebo jiný jasný, krátký zvuk (můžeš použít i zvonkohru, kovový talíř nebo i klepnutí na stůl)
• Prostor, kde se můžeš pohybovat - i jen 2x2 metry
• Čas - nejméně 15 minut, ale ideálně 30
• Chceš-li, můžeš použít i hudbu - ale ne složitou. Jedině ta, která má jasný puls: jednoduchý bicí rytmus, třeba z africké nebo indické hudby

A hlavně: potřebuješ důvěru. Důvěru ve své tělo. Důvěru, že je v pořádku, když se zastavíš. Důvěru, že je v pořádku, když se pohneš. A důvěru, že to, co cítíš, není špatně. Jen je jiné.

Co se stane, když to děláš pravidelně?

Podle výzkumů z Masarykovy univerzity trvá vytvoření vnitřní rytmické představy 6 až 12 měsíců pravidelné praxe. Ne každý den. Ale třikrát týdně. A co se stane?

• Už nečekáš, až se „všechno vyřeší“, abys se uvolnil.
• Už nevyhledáváš zábavu, abys zapomněl na starosti.
• Už nebojíš klidu - protože víš, že je to jen jedna část rytmu.
• Už nevnímáš své napětí jako chybu - ale jako signál.

Nejde o to, že se staneš „klidnějším“. Jde o to, že se naučíš, že klid a napětí nejsou nepřátelé. Jsou dvě strany stejné mince. A ty můžeš volit, kterou chceš držet - a kdy.

Proč to není pro každého?

Není to „zábava“ jako hra na tablet. Není to „výcvik“ jako posilování. Je to práce. Práce s emocemi. A to některé lidi odmítají. Ne protože nechtějí být lepší. Ale protože se bojí, co se v nich probudí.

Je tu i další překážka: kvalifikovaný vůdce. Tato metoda vyžaduje někoho, kdo rozumí nejen rytmu, ale i psychologii. Někdo, kdo neříká: „Už to dělej správně!“ Ale kdo říká: „Co teď cítíš?“

V České republice je jen 200-300 odborníků schopných tuto metodu vést. Většinou jsou to hudební terapeuti nebo speciální pedagogové. A to je důvod, proč je tato metoda stále na periferii - i když je jedna z nejúčinnějších pro emocionální regulaci.

Co se děje dnes? A co přijde?

Trendy ukazují, že se tato metoda začíná integrovat do předškolních i základních škol. Výzkumy z Masarykovy univerzity (2023) ukazují, že výuka rytmu s důrazem na pohyb a emoce se objevuje v nových kurikulárních dokumentech. A většina školních poradenských služeb už se neptá: „Má dítě problém s chováním?“ Ale: „Má dítě problém s regulací svého těla?“

Nové technologie pomáhají - aplikace, které sledují srdeční rytmus během pohybu, ukazují, jak se tělo přizpůsobuje. A Zdeněk Šimanovský připravuje aktualizovanou verzi své knihy, která bude obsahovat kapitolu o dětech s autismem. To je důležité. Protože rytmus není jen pro „normální“ lidi. Je pro každého, kdo potřebuje najít svůj vlastní pohyb.

Co dělat dnes?

Nech si na chvíli zapnout tichý zvuk - třeba zvuk dechu, nebo kapek vody. Sedni si. Nech si pohybující se ruce. Přemýšlej o tom, kdy jsi naposledy cítil, že tělo něco říká - a ty jsi mu naslouchal.

Pak zkus toto: zítra ráno, když se probudíš, nevstávej hned. Sedni si na postel. Zavři oči. Představ si, že tělo je nějaký nástroj. A rytmus je jeho hudební partitura. Co by se stalo, kdyby jsi ho neřídil? Kdyby jsi ho jen nechal hrát?

Nejsi zlý, když tě napětí přemáhá. Nejsi slabý, když se chceš zastavit. A nejsi neúspěšný, když nemáš všechno pod kontrolou.

Rytmus tě učí jediné věci: že jsi živý. A že život není o tom, jak rychle běžíš. Ale o tom, když se zastavíš - a slyšíš, co je kolem tebe.